Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nepopsala svůj úplně poslední výlet v Kostarice. Je to už poměrně dlouho, co jsem Kostariku opustila, takže předpokládám, že moje dojmy a zážitky mohou být (a zcela jistě jsou) po takové době zkreslené J
Jelikož se blížil můj odjezd z Kostariky, rozhodla jsem se podívat do oblasti Guanacaste (nejsušší a nejvíce zemědělské oblasti celé Kostariky, vyhlášené mimo jiné i jedinečnými surfařskými plážemi – ostatně jako celá Costa Rica J ) Naneštěstí už si nepamatuji všechny detaily spojené s cestováním, ale vím, že to bylo jako vždy dlouhé a úmorné a vzhledem k tomu, že síť cest v této části země není nijak zvlášť hustá, je jakékoliv přemísťování v rámci Guanacaste poměrně složitým a hlavně zdlouhavým procesem.
Domluvila jsem se s řidičem (resp. myslela jsem si, že jsem se domluvila s řidičem), že mi řekne, až budeme na místě určení – tedy ve vesničce Brasilito. Překvapivě mi nic neřekl, takže jsem svou destinaci málem přejela… Mimochodem místo jsem vybírala dle ceny – jako jediná, tato lokalita nabízela ubytování v hostelu za přijatelnou cenu. Jinak se tam spíše nacházejí turistické hotely nabízející výrazně dražší služby. Musím říct, že cena tentokrát odpovídala kvalitě – ubytování bylo hrozné http://brasilito-conchal.com/english.htm a opravdu nedoporučuji (nicméně zde není moc možností na výběr v podobné cenové relaci). Navíc zde nebyla ani kuchyňka, která je obvykle součástí každého hostelu. Hostel je umístěný hned vedle pláže, nicméně to není právě pláž ke koupání (Playa Brasilito). Černý, špinavý písek, odpadní vody atd. Místo je zajímavé pouze tím, že se nachází asi 10 min pěší chůze od vyhlášené Playa Conchal (pláž mušlí), což je jedna z nejkrásnějších pláží v Guanacaste. Takový menší zádrhel při cestě na tuto pláž nicméně představuje potok (řekla bych spíš stoka), který je nutno přebrodit. V případě odlivu je to snadné, voda vám nesahá výš než ke kolenům a zřetelně vidíte na dno potoka, nicméně v případě přílivu a ještě deště se to podobá hororovému zážitku (hlavně tedy pro mě, protože opravdu nesnáším brodění přes potoky/řeky obzvlášť když nevidím na dno a nevím, jak je to hluboké). Naneštěstí můj úplně první zážitek s tímto potokem byl za přílivu a deště, takže vše, co jsem viděla, byla spousta zakalené valící se vody. Navíc tam uvízlo auto, které se pokoušelo potok překonat… No, opravdu příšerný zážitek – nicméně rozhodla jsem se to zkusit – voda mi sice sahala skoro k pasu, ale zvládla jsem to přebrodit bez toho, aby mě strhl proud. Musím říct, že to za to stálo, protože Playa Conchal je opravdu nesmírně působivé místo. Vzhledem k tomu, že jsem přijela odpoledne (za deště) a ještě mimo sezonu, tak to tam bylo téměř liduprázdné.
Další den jsem se věnovala pouze relaxaci, tj. celý den jsem proležela na pláži a střídavě se slunila či si užívala moře a vln J Musím říct, že Ticos jsou opravdu dotěrní, a i když předstíráte spánek, vůbec je to neodradí od toho se s vámi pustit do konverzace. Takhle jsem se permanentně musela zbavovat dotěrných plážových „osob“ (od nabušených sportovců, nabízející různá lákadla pro turisty, až po místní sběrače mušlí). Každopádně jsem si alespoň domluvila vyjížďku na koni po přilehlé oblasti. Vyjeli jsme brzy z rána, tím myslím sebe a mého průvodce, naše dva koně a malé hříbě (Caramelo), které mělo obzvlášť v zálibě mě kousat, kdykoliv se dostalo poblíž J Nebudu zde popisovat všechny hrůzostrašné zážitky, které mi můj „skvělý a místa znalý“ průvodce zprostředkoval, nicméně musím říct, že samotná vyjížďka místní krajinou byla nádherná a pláž, na kterou jsme dojeli (úplně opuštěná) by mohla být za jiných povětrnostních podmínek také velice malebná. Jen si neodpustím podotknout, že sebevědomí místních mužů je opravdu neotřesitelné, zkrátka jsem vůbec nepochopila jak si místní postarší průvodce (nijak valného vzhledu a tělesné konstrukce - viz foto) může myslet, že by mohl „sbalit“ turistku. Nedovedu si představit, čím přesně si myslel, že mě asi tak může zaujmout a opravdu nemile mě překvapilo, když se mě začal vyptávat na můj osobní život… No, takových a podobných zážitků bohužel žádná žena-turistka nezůstane ušetřena. Asi také díky zvyklostem slečen z USA, které rády vyhledávají „kontakt“ s místními.
Další den jsem se vydala na vycházku k další vyhlášené pláži Flamingo. Bohužel jsem napoprvé netrefila cestu, takže jsem skončila kdesi na okraji deštného lesa. Po domluvě s místním rybářem jsem ale nakonec našla správnou cestu a po cca 30 min chůze došla na pláž Flamingo. Poměrně působivá pláž s bílým pískem a velkými vlnami mi ale nepřirostla moc k srdci, protože právě díky vlnám a nebezpečí tzv. proudů se tam nedalo vůbec plavat a vlastně ani jít hlouběji než aby vám voda sahala po pás (což je řekla bych bezpečné maximum). Poté jsem si chtěla chytit autobus na další pláž Playa Portrero, ale to se ukázalo být zhola nemožným, protože nikdo vlastně nevěděl, kdy takový autobus jede (jestli vůbec jede). Nakonec jsem se tedy vydala pěšky. Obešla jsem celou zátoku, k mé obrovské hrůze jsem musela přebrodit několik potoků, které do ní vtékaly, aby se nakonec ukázalo, že informace v průvodci o pláži Portrero, jako o pláži vhodné ke koupání, jsou mylné… Alespoň jsem si udělala vycházku, prošla se po něčím pozemku, kde se pásli koně a chytla si stopa (hned na poprvé) zpět do Brasilita, abych nakonec skončila na Playa Conchal, která stejně byla ze všech nejhezčí. Oblast Guanacaste je jednou z nejbezpečnějších a také s nejsrdečnějšími obyvateli v celé Kostarice, takže stopování je tu na denním pořádku.
A to už se můj pobyt vlastně chýlil ke konci. Další den jsem dopoledne zašla na pláž a někdy kolem 3pm už zpět do San José… A jako obvykle, problémy na cestě ;) Nejfrekventovanější cesta z Guanacaste do San José, místo častých dopravních nehod. Mohu jen potvrdit, nevím, kolik mohlo být hodin, každopádně to bylo po šesté, protože byla tma, jsme zastavili kdesi uprostřed ničeho… Po nějaké době nám bylo oznámeno, že se převrátil kamion a že se neví, jak dlouho budeme čekat, než se jim podaří komunikaci zprůjezdnit. Asi jsme ten den měli velké štěstí, ale trvalo to jen něco málo přes hodinu (někdy se totiž čeká i 6 hod a více). V San José nás autobus vysadil na nějakém nepříliš frekventovaném nádraží. Chtěla jsem si vzít taxi na mou zastávku, ale bylo mi řečeno, že je to zbytečné, že to jsou jen dva bloky. Jako obvykle mi cestu popsali špatně a rozhodně to nebyly dva bloky, ale min. 5. Ptát se Kostaričana na cestu opravdu NEdoporučuji. Řekla bych, že je skoro lepší se neptat, protože vás alespoň nespletou.
