Níže přikládám pár fotek bytu (domu), ve kterém bydlím. Je to poměrně klidná lokalita, kolem jsou samé hezké domky, nicméně o pár bloků dál už začíná něco jako předměstí. Žádné rezidenční vilky, ale pohled na to, jak žijí běžní kostaričané, tzv. tico people/ticos, jak sami sebe nazývají.
Tady je fotografie oněch vstupních vrat, o kterých jsem psala v jednom z předchozích příspěvků. Pokud chcete odemknout, musíte prostrčit ruce těma dvěma čtvercovými otvory a odemknout zámek, který je z druhé strany. Chce to poměrně dost cviku, ale teď už to zvládám docela dobře (hlavně odemykání, zamykání je o něco složitější J
Rovněž jsem se s vámi chtěla podělit o naprosto jedinečný zážitek týkající se místních vlakové infrastruktury J Ha ha ha J Myslím, že tady mají všehovšudy tak jednu trať. Nejsou tu žádná světla, takže když přijíždí vlak, mohutně troubí a troubí a auta většinou zastaví J Doprava je tu ostatně celkově hodně špatná, takže se ani není čemu divit. Pokaždé, když jdu ráno do práce a překračuji koleje, mě to pobaví J Je to hlavní město, ale koleje tam překračujete jak někde v Horní/Dolní J Lidé po kolejích běžně chodí, postávají a popíjí, jako na pěší zóně J To, že tam občas projede vlak, je nemůže nijak rozhodit J Jinak vlak je samozřejmě vybaven (ostatně jako všechno ostatní zde) jen pro výrazně vysoké teploty. Myslím, že snad ani neměl dveře ;)
Jednoho pátečního odpoledne jsem se rozhodla vypravit do místního supermarketu se vším možným – Hipermas. Na cestu jsem se informovala u svých kolegyň (což, jak se později ukázalo, byla chyba) Dostala jsem popis ve stylu, nasedni do autobusu směr Curridabad (vyznat se zde v autobusech je tady téměř nemožným a nesplnitelným přáním, jejich „systém“ jsem zatím opravdu nepochopila ;) a vystup až uvidíš „modrou velrybu“ a nápis Hipermas… Překvapivě (ha ha) jsem žádnou velrybu ani Hipermas neviděla… Vzhledem k tomu, že je tady hodně jednosměrek a autobus vůbec nemusí jet nazpět stejnou cestou, kterou přijel, rozhodla jsem se setrvat v autobuse (některé linky bývají okružní.. .– světe div se, tato nebyla). Po nějaké době (asi tak 30 min) jsme dojeli na zastávku konečná a řidič nás doslova vyhodil z autobusu s tím, že on do města už nejede… Zapomněla jsem dodat, že celou dobu byl se mnou v autobuse ještě jeden člověk, o kterém jsem se domnívala, že chce taky jet zpátky do města. Vydala jsem se tedy hledat zastávku zpět do města. Podotýkám, že jsem byla v jakési čtvrti hooodně daleko od centra města a taky, že v Kostarice málokdy mají značenou zastávku autobusu. Místní samozřejmě vědí, kde zastávka je, ale zmatení „turisté“ o tom nemají ani páru… Nakonec jsme se s oním neznámým dali do řeči (celou cestu totiž šel za mnou) a ukázalo se, že je to Švýcar J Tak jsme se dali do řeči a cesta zpět do města nám uběhla poměrně rychle. Tož taky způsob, jak se v Kostarice seznámit se Švýcarem, ne? J
