Po dlouhé době se konečně dostávám k tomu, abych něco napsala. Konec Bimestru v Centru Cultural (to je název jazykové školy, kde učím) byl opravdu příšerný. Je neskutečné kolik papírování, hodnocení, vyplňování, opravování a dalších "nezbytnostní" je nutné před koncem bimestru dokončit... Naštěstí už mám dvě skupiny hotové, takže zbývají jenom tři a většinu věcí už mám stejně hotových.
Ale zpět k Manuel Antoniu :) Tedy jestli si to ještě pamatuju, zdá se to skoro neuvěřitelné :) Vyrazily jsme s Mary Paz a Sarou v 7pm z nádraží Coca Cola (mimochodem úplně všechna nádraží v San José jsou naprosto otřesné a nechápu proč, ale většina z ních se nachází v lokalitách, kdy i v pravé poledne není právě bezpečno - natož v noci - to si musíte vzít taxi; přepadávání a okrádání je tu poměrně běžné, takže není vhodně zbytečně riskovat, obzvlášť v případě, kdy každý na první pohled pozná, že jste "gringo", o kterých se místní domnívají, že mají spousty peněz :)
Na nádraží se mi podařilo dorazit včas a to i přesto, že jsem vyrazila poměrně pozdě z domu. Naštěstí bus do centra San José jel již za 15 min. a pak už jsem si vzala taxi. V sedm už je tady totiž tma jak v pytli :) Autubus byl velice luxusní a dokonce jsme vyrazili na čas. Cesta ubíhala dobře a něco po deváté hodině jsme již byli na místě. Řidič nás po domluvě vysadil kousek od našeho hostelu, takže vše proběhl hladce. Hostel Vista Serena http://www.vistaserena.com/Vista_Serena_Hostel/Welcome.html je velice příjemné místo. Nejdřív mě poněkud vyděsilo množství všudypřítomného hmyzu, ale brzy jsem si zvykla... Jen ta podivná stonožka po ránu byla trochu nepříjemná :) Po poměrně unávné cestě jsme se rozhodly si trochu připlatit a zůstaly jsme v pokoji pro 4 osoby, kde s námi bydlel ještě poměrně mlčenlivý argentinec :) Je to takový zvláštní pocit sdílet s někým úplně cizím patrovou postel :)
Ráno jsme se vydaly prozkoumat pláž v národním parku Manuel Antonio. Dle průvodců i místních je to jedna z nej pláží v Kostarice vůbec. Po asi 20 min. procházce parkem (při které ti, co dobře vidí ;) měli možnost zahlédnout opičky) jsme dorazily na nevelkou pláž. Popravdě jsem čekala, že bude narvaná, ale nebylo to tak hrozné i přesto, že byla neděle.
Našly jsme si příjemné místečko ve stínu a relaxovaly jsme. Za nějakou chvíli Mary Paz vyděšeně vykřikla a já jsme s hrůzou zjistila, že pár metrů ode mě probíhá "obří" ještěr :) No nic, člověk se pořád učí, tak jsem to zkrátka vzala jako fakt a za chvíli jsme již my tři a dva ještěři sdíleli náš plácek :)
Všude v parku se jinak nacházejí opičky. Jsou moc milé a hrají si ve stromech, takže je poměrně těžké vyfotit. Většinou jsou spíš plaché, ale občas kradou jídlo :) Sáře se snažily ukrást banány, nicméně se nedala a po nedlouhém přetahování zvítězila :) a banány jí zůstaly.
Další "milé" zvířátko, které jsme v parku potkaly, byl racoon (myslím, že je to mýval). S tím jsem zase měla problémy já :) To si tak sedím na osušce a relaxuju a najednou pozoruji vyděšený výraz Mary Paz. Musím říct, že v té chvíli jsem se bála se otočit a podívat se, co se děje... Nicméně jsem tak učinila a co nevidím... Tento mýval se mi snaží dostat do tašky. Myslela jsem si, že je to plaché zvíře a že uteče, když se k němu přiblížím... No tak to se nestalo, tašku jsem mu musela doslova vyrvat, stejně jako obal od foťáku, který si usilovně snažil odnést... Teď už se tomu směju, ale ve chvíli, kdy jsem se s mývalem přetahovala o svůj majetek, mi to tak vtipné nepřipadalo ;) To se vám asi v ČR nestane...
Kolem druhé hodiny se nám začalo poněkud zatahovat, takže jsem se raději daly na ústup a udělaly jsme dobře, protože cca ve tři, kdy se nám podařilo chytit autobus, začal pořádný tropický slejvák... Stihly jsme promoknout na kost jen při ceště od autubusu do hostelu - což je coby kamenem dohodil...
Následující foto je z veřejné pláže v Manuel Antonio. Ta už nebyla tak hezká jako ta v národním parku, navíc tam byly poměrně velké vlny a tuny zvířeného písku, který jsem měla opravdu všude. Doteď se mi ho nepodařilo dostat z plavek, i po důkladném vyprání... Na těchto velkých plážích je navíc riziko tzv. proudů, takže se nedoporučuje chodit tam, kde už nedosáhnete na dno. Hodně lidí se tu ale učilo surfovat, případně si zaplatili oblíbenou jízdu na banánu.
Výhled z terasy hostelu Vista Serena těsně před odjezdem nazpět do San José.
Nemůžu si odpustit zmínit zpáteční cestu. Jistě si vzpomínáte, že cesta do Manuel Antonia nám trvala něco málo přes 2 hodiny... Hmm, tak zpáteční cesta zabrala asi tak 4.5 hodiny. Vyjeli jsme v 5 a do San José jsme dorazili cca o půl desáté... A co se stalo?... Řidič autobusu se prosím ztratil... No neuvěřitelné, ale tady v Kostarice se opravdu může stát všechno... Někdy ve třetině cesty se začal ptát pasažérů na cestu. Nicméně mu zřejmě neporadili úplně dobře, protože cesta, po které jsme se další půlhodinu šplhali do kopce, určitě nebyla ta správná... Nahoru to ještě šlo, i když párkrát se do toho šíleného kopce vůbec nemohl rozjet (navíc ten bus asi měl nějakou špatnou převodovku, protože zásadně nemohl přeřadit na nižší rychlostní stupeň)... Ale cesta dolů, fakt jsem se bála, jestli mu dobře fungují brzdy vzhledem ke stavu celého busu (to už nebyl ten luxusní bus, kterým jsme jeli tam, ale nějaké rozhrkaná stará kraksna...). Naštěstí jsme po 4.5 hodinách poměrně úmorné cestě a jedné občerstvovaní zastávce v pořádku dorazili do San José :)
