Chirripo

V červenci jsme se s Rudou vydali na Cerro Chirripo. Sice to není ideální doba pro výstup, jelikož je zde "zima", což v praxi znamená, že více prší. Vyrazili jsme se San José do San Isidro de El General, ve dvou se vždycky cestuje líp, takže cesta poměrně příjemně ubíhala a navíc jsme měli možnost pozorovat krajinu kolem nás. Místy se cesta šplhala hodně vysoko na některých úsecích cesty vegetace hodně ubývala a také se velice výrazně ochladilo. Po příjezdu do San Isidra nás čekala ještě další, asi hodinová cesta místním busem do vesničky San Gerardo de Rivas - výchozího bodu pro výstup na Cerro Chirripo - se svými 3800 m nejvyšší horou v Kostarice. K naší velké nelibosti, ne až tak překvapení ;) se spustil naprosto šílený liják... a vzhledem k tomu, že náš hostel nebyl zrovna poblíž a navíc jsme si potřebovali koupit lístky pro vstup do Národního parku, jsme zvažovali jak z tého situace co nejlépe vyváznout. No, nakonec jsme přesvědčili nějakého místního a ten nás jeepem odvezl za pár dolarů k našemu hostelu - Casa Mariposa :) http://www.hotelcasamariposa.net/hostel.html. Místečko velice útulné, vše v eko stylu. Šli jsme brzy spát, jelikož na výstup na Chirripo se musíte vydat brzy z rána, abyste se vyhnuli odpolednímu dešti, resp. odpolednímu lijáku... Bohužel se nám nepodařilo vstát tak brzy, jak jsme chtěli, ale cca kolem šesté hodiny ranní jsme vyrazili poměrně navlečení. Po pár metrech už jsme nicméně všechno sdělávali, protože cesta neúprosně stoupala... To jsme ještě netušili, co nás čeká... Resp. věděli jsme, že musíme ujít 15km do base campu, ale myslím, že jsme si zcela nedokázali představit ten šílený kopec. Vycházeli jsme z 1520 m a base camp se nachází v 3400 m... Tak teď už to víme :) Cesta byla velice náročná. V podstatě celou dobu stoupáte do velice příkrého kopce, občas po blátě, občas kamenech... Nejdřív procházite tropickým mlžným pralesem a následně přecházíte do zcela jiné vegetace - jen nízké keře a malé rostlinky :) Po pravě řečeno, jsem měla  pocit, že tam snad ani nedolezu a poslední dva km byly zkouškou mé vůle a sebepřekonávání. Začalo nám totiž pršet, lít jak z konve a cesta celou dobu neúprosně stoupala, v podstatě už jsem měli pocit, že ještě trochu větší sklon a už lezete po čtyřech :) Zapomněla jsem zmínit, že nahoru si musíte vynést vše, co budete potřebovat včetně jídla a spacáků, vařiče apod... Zkrátka všechno. V base campu je sice chata na přenocování, nicméně jsou tam jen velice studené pokoje s dvoupatrovými postelemi s matracemi a nějaké základní vybavení v kuchyni. Žádné topení a při teplotách blížích se nule, resp. nula (ráno byla jinovatka) se tam moc nezahřejete.

Původně jsme měli v úmyslu vyrazit na vrchol v časných ranních hodinách, abychom stihli východ slunce, nicméně to se ukázalo býti poměrně nereálným, takže jsme si ještě 2 hodinky přispali a vyrazili později. Ráno sice bylo zataženo, ale krajina byla nádherná i tak. S tempem jsme to nijak nepřeháněli, spíš jsme si užívali horského klidu. Cesta byla poměrně v pohodě, jen posledních pár desítek metrů se šplháte po skále nahoru. Trochu nevýhoda je méně kyslíku, ale dá se to - jen jste z toho tak nějak víc unavení. Smůla byla, že bylo zataženo, takže jsme toho opravdu moc neviděli... Za ideálního počasí je údajně možné vidět Tichý i Atlantský oceán. Tak to ani náhodou, byli jsme rádi, že vidíme jezera pod horou.... Odpoledne, kde opět lilo jako z konve, jsme přečkali na chatě.
Další den, brzy z rána jsme se vydali na cestu dolů. Bylo to snažší než nahoru, ale nohy bolely :) Navíc jsme byli v časovém presu, protože jsme potřebovali stihnout autobus do San Isidra a následně do San José. Vše se podařilo a my jsme zvládli se dolů dostat včas :) I když unavení a s bolavými koleny :)

Celkově hodnotím tento výšlap jako skvělou, i když pro mě nesmírně náročnou zkušenost :)