La Fortuna, Arenal

Tentokrát jsem se opravdu odmlčela na hodně dlouho... Zkrátka nebyla energie trávit další hodiny pracováním na počítači. Všem, kterým jsem doposud neodpověděla na mail se tedy omlouvám. Na mou omluvu musím dodat, že v práci to poslední dobou nebylo jednoduché, takže energie na cokoliv dalšího už opravdu nezbývala. Vlastně i teď píšu na úkor svého spánku a opravování prací svých studentů. Ale zpět k La Fortuně.
Popravdě už si ani přesně nepamatuju, kdy přesně jsem tam byla. Někdy v červnu :) To je jisté . Tak jsem to dohledala. Bylo to přesně 26.  června 2011 :) Tentokrát jsem se rozhodla cestovat sama. Za prvé jsem neměla nikoho, kdo by se mnou jel a za druhé jsem potřebovala být na chvíli sama. Když jste každý den v kontaktu se svými studenty, tak občas zatoužíte po samotě :) Cesta byla jako obvykle otřesná, dlouhá, pomalu to ubíhalo. Autobus naštěstí nebyl celou dobu narvaný - měl to být "direto" (přímý) bus, ale tady v Kostarice opravdu neplatí vůbec nic... Jediný způsob, jak to tady přežít je na vše rezignovat, nic neočekávat, nepředpokládat vůbec nic... Zkráta se musíte stát absolutními flegmatiky.. jinak se z toho zblázníte... No, ale zpět k cestě, po dlouhé a klikaté cestě jsme konečně dorazili na místo určení - malého městečka "La Fortuna" přímo pod donedávna nejaktivnější sopkou Kostariky "Arenal".
Hned po výstupu z busu se na mě vrhli místní "tour guides" se svými nesčetnými a samozřejmě předraženými výlety... S jedním z nich jsem se dala do řeči a domluvila jsem si tour na Arenal, resp. k Arenalu, protože nahoru na sopku se jít nedá. Nebyla to zrovna levná záležitost, ale vzhedem k tomu, že jsem byla jediným zájemcem, tak to vlastně byla tour jen pro mě :) Měla jsem možnost se koupat v řece pod vodopádem (voda ledová),
vyzkoušela jsem si masku na obličej ze sopečného bahna. Pak procházku s krásnými výhledy na Arenal
a nakonec koupel v horké řeče, společně s další skupinou, ke které jsme se posléze přidali. Musím říct, že to byl nejlepší bod celého programu :) Představte si, že řeku, resp. spíš potok... bližíte se k ní (moc nevidíte, protože po šesté hodině je samozřejmě tma jak v pytli :) a tak nějak předpokládáte, že zkrátka budete zmrzat. Nicméně velmi rychle jste vyvedeni z omylu, protože to sice je potok, nicméně voda má tvz. "vanovou" teplotu :) Nic podobného jsem předtím ještě nikdy nezažila a musím říct, že jsem z toho byla opravdu nadšená :) Pak už jen návrat do mého hostelu, ve kterém jsem byla ale úplně sama :) Docela zvláštní pocit, majitelé na noc odešli a já jsem tam zůstala sama... Ale zvládla jsem to ;)
Další den ráno jsem se vydala na Cerro Chato. Je to vlastně také sopka, ale nečinná.
V jejím kráteru se momentálně nachází naprosto jedinečné jezero, plněné pouze dešťovou vodou, což mu dodává charakteristickou barvu. Výstup na Cerro Chato byl velice náročný... Netrvalo to ani tak dlouho, ale za prvé bylo neuvěřitelné vedro a vlhko - jste opravdu mokří úplně všude a za druhé se vlastně téměř celou dobu lezlo do strmého kopce, ale po schodech... Samozřejmě ne po kamenných schodech, ale schodech vytvořených ve svahu... Po nějaké době už se vám chce fakt umřít, protože si nemůžete vybrat kam šlápnout, musíte vždycky na následující schod... Někdy nižší, někdy vyšší, ale vždycky schod... Po výšlapu nahoru nám byl odměnou oběd a nasledná koupel v jezeře. Bohužel se nám trochu zatáhlo a začalo jemně poprchat, takže jsme se moc neohřáli. Voda byla také velice studená... Pak už následoval sestup dolů. Náš tourguide nás vzal jinou, zajímavější cestou, takže jsme si užili cestu poměrně neproniknutelným pralesem :) Nicméně i cesta dolů byla velice náročná, protože jsme opět museli absolvovat schody, tentokrát dolů... Nakonec nás čekala opět koupel v horkých pramenech :) Večer jsme ještě zašli na jedno do místního podniku, a já jsem měla možnost si konečně pokecat s někým normálním, tedy na kostaričanem. Ve srovnání s kostaričany jsou i američané skvělou volbou :)
Úterý byl již den mého odjezdu. Ráno jsem si půjčila kolo a vydala jsem se na průzkum místní krajiny. Kolo bylo v otřesném stavu, věčně na něm cosi hrkalo a brzdy skoro nebrzdily, ale zvládla jsem to. Projela jsem se do místní vesničky a pak jsem zamířila k vodopadům... Opravdu slušný kopec, ale nějak jsem se doplazila nahoru, abych zjistila, že už nemám čas se k vodopádu jít podívat. Zkoušela jsem to usmlouvat aspoň na rozhlédnutí se z mostu, ale bohužel po mně chtěli plné vstupné, tak jsem se na to vykašlala a raději si užila parádního sjezdu dolů... Tedy až na to, že úseky s asfaltem přecházely v šílenou kamenitou cestu...

Pak už následovala cesta do San José... Což jsem vždycky horší, protože víte, že jedete zpátky do toho otřesného, špinavého a smrdutého města.